Občas o sobě pochybuji

Když ji nevidíme v televizi předpovídat počasí, je prý na devadesát procent v Londýně. Právě tam teď totiž žije její velká láska
Tomáš Rosický. Radka Kocurová je tak pořád někde na cestách. Výraz štvané zvěře, typický pro uhoněné kolegyně z branže, nicméně tahle dívka nemá ani náhodou. Ba právě naopak: pohoda z ní přímo sálá. Že by to byl onen recept na krásu?

Co máte v kosmetické taštičce?
Nic zvláštního. V podstatě to, co jsem tam měla už někdy v šestnácti. Vždycky mě víc než šminky a oblečení zajímala škola. V pubertě, kdy se jiné holky fintily, jsem žila stylem "tepláky, a ven". Pravda, jako každá jsem se samozřejmě chtěla líbit, takže jsem občas ukradla mamince make-up nebo líčka, a teprve postupně jsem si vytvářela svou sadu kosmetiky. Dodnes mi ale stačí make-up, řasenka a tvářenka.

Naše generace si ještě musela šminky před příchodem domů smývat. Měla jste to stejně?
Vůbec ne, ale mohlo to být i tím, že když už jsem se líčila, bylo to vždycky velmi decentní, až neznatelné. To mi ostatně vydrželo dodnes. Nicméně mi prošlo dokonce i to, když jsem si šminky od maminky půjčovala bez zeptání. Maminka je zlatá.

Pamatujete si, jakou první věc jste si koupila z vlastních peněz jen tak, pro parádu?
Společenské šaty do tanečních. Na tu dobu byly hodně drahé, rozhodně jsem si je nemohla dovolit. Ale hrozně jsem si je přála, byly takové princeznovské. Půlku mi zaplatili rodiče, na zbytek jsem musela ušetřit z brigád. Dodnes je mám schované, i když už dávno vyšly z módy.

Máte krásu v genech?
Těžko soudit, pro mě je maminka samozřejmě nejkrásnější žena, takže ani nemůžu říct ne. Ale ona navíc opravdu krásná je. Mimochodem, teď se jí vlastně můžu "revanšovat" za všechnu tu kosmetiku, kterou jsem jí vyplácala: vozím ji krémy, které by si sama nikdy nekoupila, a mám radost, že je používá.

Jste mladá, ale přesto: už hledáte před zrcadlem první vrásky?
Dlouho jsem nic takového neřešila, tedy rozhodně jsem si na sebe nebrala lupu. Ale je fakt, že poslední dva roky už si říkám, že nějaká ta péče potřebná je. Začala jsem si kupovat jinou, účinnější kosmetiku, dávám si masky na obličej a víc se starám o vlasy, které mám jemné a je s nimi větší práce. Nicméně stojí za tím i mediální masáž, která nám předhazuje, že už ve dvaceti bychom měly používat krémy na vrásky. Člověk získá pocit, že mu ujíždí vlak ve věku, kdy to naše mámy ani nenapadlo.

Máte strach ze stárnutí?
To tedy rozhodně ne! Víte, já jsem i obecně spíš realista, žiju jen tím, co zrovna je. Dopředu nepřemýšlím. Až přijdou vrásky, začnu dumat, co s nimi udělám. Až se mi bude zhoršovat kondice, budu přemýšlet, co dělám špatně a jak bych si ji mohla zlepšit. Stresovat se dopředu je hloupost.

Takže žádný botox preventivně, jak to teď mnoho slečen praktikuje?
Tyhle holky nechápu. Rozumím dámám, které si v padesáti chtějí uchovat šmrnc, u nich jsou podobné zásahy v pořádku. Ale aby si dvacetileté slečny nechávaly natahovat čelo preventivně? To je přece nesmysl! Dokud nemáte vadu, která je viditelná a vyvolává ve vás komlexy, je zbytečné ji řešit.

Mimochodem, měla jste někdy nějaký komplex?
Teď už ne, ale dlouhá léta jsem nějaký měla, asi jako každá holka v pubertě. Když máte vlnité vlasy, chcete rovné a naopak, tak už to prostě bývá. Co konkrétně vadilo mně, to si ale nechám, s dovolením, jenom pro sebe.(smích)

Vyvíjí se nějak váš vztah ke kráse?
Nejenže se vyvíjí, radikálně se mi změnil, společně s celým žebříčkem hodnot. Tatínek byl před časem vážně nemocný, a to pro mě i celou rodinu byla taková rána, že jsem od první chvíle začala vidět život v jiných souvislostech. Myslím, že by to změnilo každého člověka. Teď už je zdravý, takže si snad můžu dovolit říct, že nebýt jeho nemoci, měla bych dnes trochu jiné priority. Jsem za tu proměnu ráda, i když nás všechny stála hodně bolesti. Když dnes někomu přeji k narozeninám štěstí a zdraví, myslím to skutečně od srdce.

I vy jste byla nějaký čas nemocná. Hodně jste zhubla a řešilo se, jestli netrpíte anorexií.
Jak jinak, u modelky to je to první, co lidi napadne. Zhubla, tak je anorektička. Já přitom diety nikdy nedržela, nemám na to vůli, a hlavně, zbožňuji sladké. V době, o které mluvíte, jsem zhubla, protože jsem onemocněla: měla jsem problémy s nohou. Jedla jsem, jak to šlo, ale tělo se asi zkrátka rozhodlo, že za takových podmínek nebude energii přijímat. Naštěstí už je to za mnou.

Mimochodem, když nakupujete někde, kde vás neznají, nekoukají se na vás jako na bláznivou hubnoucí modelku?
Nikdy jsem si toho nevšimla, nesleduji, jestli mě někdo hodnotí. Mým jediným cílem v obchodě je najít si tu nejslušivější věc, vyzkoušet si ji, popřípadě koupit a jít dál. Pokud se na mě někdo dívá jako na blázna jen proto, že jsem hubená, tak je to jenom jeho problém. A navíc si myslím, že moje váha je v pořádku.

Vypadá to, že jste typ člověka, co si s ničím moc hlavu neláme.....
Ale to víte, že lámu, jen to nedávám tak moc najevo. Když se mi děje něco nepříjemného, snažím se to nějak zpracovat a vstřebat. A nejen já, mám kolem sebe spoustu lidí, kteří mi s tím pomáhají. Mimochodem, právě to je podle mého názoru to nejdůležitější, mít člověka, na kterého se můžu v nouzi obrátit. Obecně nejsem zrovna spontánní člověk, a na ostatní tak můžu občas působit trochu neprůbojně. To ale neznamená, že když mi někdo vědomě ubližuje, nechám si to líbit. Heslo mojí babičky je: on do tebe kamenem, ty do něho chlebem, ale mám vyzkoušené, že v praxi to často nezabírá.

Říkáte, že nejste spontánní: jak vůbec můžete být fotomodelkou? Uvolnit se před cizím fotografem přece není nic snadného!
Taky jsou to vždycky horké chvilky. I dnes jsem se musela nejdřív rozkoukat, první snímky byly neohrabané. Dokonce na sebe musím prásknout, že jsem o sobě při focení na chvíli zapochybovala. Říkala jsem si: jak je možné. že se neumím uvolnit, když to dělám takovou dobu? Rozhodně se v prvních chvílích nepohybuji jako suverén. Ale baví mě to - a to je hlavní.

Považujete se teď vlastně víc za modelku, nebo moderátorku?
Stoprocentně za moderátorku, práce v televizi je pro mě stěžejní. Modeling vždycky byl, je a bude jenom koníček, i když moc příjemný. Když jsem začínala v počasí, mívala jsem velkou trému, u nových věcí mi trvá delší dobu, než si je zažiji. Navíc živé vysílání je opravdový adrenalin. Když si na své začátky vzpomenu, musím se usmívat.

Pokud vím, soutěž Miss byla vaše první velká meta. Tu jste splnila, pak jste se stala moderátorkou. Ale jaký je váš další cíl?
Nejsem typ člověka, který by měl život rozplánovaný. Dokonce ani s tou Miss nešlo o nějakou metu: říkala jsem si, buď to vyjde nebo ne, život na tom nestojí. Stejně tak neobvolávám televize, jestli pro mě mají místo, nechodím na castingy. Místo moderátorky počasí mi bylo nabídnuto, zpočátku jsem tomu nemohla ani uvěřit, a když mě opravdu vzali, byla jsem jako Alenka v řiši divů. O příležitosti zkrátka musím zakopnout, jinak je nevidím.

Netoužíte ani po vlastním pořadu?
Nemám ráda změny. Jsem spokojená tam, kde zrovna jsem. A vlastně mi to přijde i docela logické: pokud mě to, co dělám, baví a jsem šťastná, proč bych na tom měla něco měnit?

Nemáte někdy aspoň chuť říct divákům kromě předpovědi ještě něco za sebe?
To víte, že někdy ano. Klidně bych byla schopná odvykládat Červenou Karkulku, ale mým úkolem je mluvit o počasí.

Mimochodem, jak vlastně snášíte časné vstávání do Snídaně s Novou?
Jak kdy. Vstávám ve čtyři a někdy se nemůžu dočkat a budím se mnohem dřív, zatímco jindy zvoní budík jako na poplach a já bych ho v tu chvíli nejradši hodila z okna. Záleží většinou na tom, jak náročný byl pro mě předešlý den.

Změnil se nějak váš postoj k počasí za tu dobu, co ho moderujete?
Změnil. Dřív mě zajímalo, jak bude druhý den, abych věděla, co si vzít na sebe. Až dnes si uvědomuji, jak mocný je to živel.

Říkáte, že nemáte ráda změny. Bydlet střídavě v Praze a Londýně, kde je váš přítel Tomáš Rosický, to změna není?
Já nemám ráda radikální změny. Nikdy bych se třeba neostříhala nakrátko. I když je fakt, že dvakrát mě to postihlo: jednou někdy v patnácti a pak na modelingové soutěži. Obojí bylo nedobrovolné a obojí jsem obrečela. Ale změny v podobě poznávání nových míst, to mě baví. A mimochodem v Londýně se zvyká samo, je to úžasné město.

Pracujete tam, nebo si užíváte Tomáše?
Učím se anglicky, ale jinak si hlavně užívám. Tomáše i města. Miluji courání po ulicích, úplně nejradši jen tak, sama, když mě nikdo neruší. Samota je pro mě taky důležitá.

Přemýšlela jste někdy nad tím, čím byste se živila, kdybyste se musela jako žena fotbalisty usadit v cizině?
A víte, že ne? Já prostě žiji tím, co je, a nad budoucností nepřemýšlím. Až uslyším: stěhujeme se, tak se prostě zabalím a pojedu. Myslím, že ve světě se neztratím.

časopis Žena a život, září 2008