VĚTŠINA NÁRODA zná Radku Kocurovou jako „rosničku“ s neuvěřitelně milým úsměvem. Jeho nositelkou je velmi něžná a citlivá slečna, která se k problémům staví čelem, miluje svou práci, o které vypráví se zaujetím a nadšením, a do svého srdce vtěsná nejen svého přítele, všechny blízké, ale i „ty neznámé“, kteří potřebují pomoc.

 

Spolu s vaším přítelem jste patrony projektu „Dejte týrání dětí červenou kartu“ Nadace Naše dítě. Proč jste se rozhodli právě pro tento projekt?

Byli jsme osloveni nadací Naše dítě, jestli se nechceme zapojit právě do tohoto projektu. Neváhali jsme ani minutu a velice rádi jsme tuto nabídku přijali. Není nám totiž lhostejné, když se s dětmi zachází hrubě a jakýmkoliv způsobem se jim ubližuje – ať už fyzicky nebo psychicky. Naším patronátem jsme chtěli vyjádřit nesouhlas s týráním a prokázat naši maximální podporu tohoto projektu.

Setkali jste se s některými týranými dětmi? Co vám vlastně tato spolupráce dala?

Musím říct, že „naštěstí“ nesetkali. Ale teď už víme, že mlčet a jen tiše přihlížet není dobré. Dělat, že se nás to netýká, jak to asi dělá spousta lidí. A přitom stačí tak málo – například kontaktovat odpovídající úřad anebo linku bezpečí.

Jak se daří vašemu adoptovanému chlapečkovi z Afriky? Máte o něm zprávy?

Věřím, že se mu daří dobře. Bohužel o něm moc zpráv nemám. Vzhledem k tomu, že je Mohamed ještě maličký, nemůže mi napsat, co dělá, jak se má a co je nového. Chodí ještě do školky, a tak mi alespoň od něho přicházejí dopisy, ve kterých je namalovaný nějaký pěkný obrázek. On z toho sice ještě nemá rozum, ale já vím, že mu ta má finanční podpora opravdu pomůže a že je na dobrou věc.

Mimochodem, vy máte k Africe nějaký zvláštní vztah? Kromě adopce Mohameda jste také nafotila stranu do kalendáře na podporu boje s malárií, která sužuje především africké státy…

Ne, ne, k Africe nemám žádný zvláštní vztah. Nafocení kalendáře byla vyloženě charitativní akce. Opět jsem byla oslovena, jestli bych měla zájem. Nafotili jsme kalendář ještě s dalšími osobnostmi bez nároku na honorář a výtěžek z prodeje šel na podporu boje s malárií. Ta ale není jediným problémem, který africké státy trápí! Já sama s těmi problémy bojovat nemohu, a proto, když je možnost, zapojuji se alespoň do těchto charitativních projektů.

Prý jste v začátcích svého působení jako moderátorka počasí na Nově proplakala několik nocí, protože jste si připadala strašná. Vy jste ale nic nevzdala. Znamená to, že jste bojovnice a před problémy a těžkostmi neutíkáte?

Nerada se k tomu vracím, ale dobře… Ano, nebyla jsem spokojená se svým výkonem a nevěděla jsem, jak se z toho dostat. Ta práce se mi moc líbila, chtěla jsem ji dělat, a tak jsem na sobě musela začít pracovat a ne jen plakat nad rozlitým mlékem. Naštěstí jsem na to nebyla sama, protože mě hodně podporovala celá moje rodina a nejbližší. A nakonec to snažení dopadlo dobře. Rosničku už dělám přes čtyři roky, ale začátky byly opravdu krušné, to se přiznám.

A jestli jsem bojovnice? Jak kdy, většinou se všemu chci postavit čelem a bojovat, ale někdy mám strach jako každý a nejraději bych se schovala do kouta. Nemám ráda rychlé a unáhlené rozhodování, potřebuji čas. Ale když se pak rozhodnu vkročit na bitevní pole, nerada prohrávám.

Asi vás nikdo nenutí, abyste se vyznala v „okluzních frontách od severovýchodu“, ale přece jenom: začala jste se o meteorologii více zajímat?

To opravdu nenutí, ale nevěřili byste, jak je na obraze znát, jestli víte, o čem mluvíte, nebo říkáte jen naučený text. Divák to prostě pozná. Samozřejmě je nutné ovládat aspoň základy meteorologie. Tak například co která fronta přináší, co to bude pro nás v praxi znamenat a tak dále. Nejsem ovšem odbornice na počasí, ale moderátorka. A proto mám vždy před natáčením k dispozici meteorologa, se kterým konzultuji vše, co je nutné. Hodně jsem se naučila právě od něho, nebála jsem se na všechno zeptat. Přečetla jsem si i pár knížek o počasí, které dopodrobna odpovídají na nesčetné množství otázek a odhalují významné meteorologické jevy. Jsou to opravdu skvělé knížky plné zajímavostí.

Například sněhová vločka: každá padá jinak, některá plachtí a jiná vibruje, mají šest přibližně stejných ramen a jsou nádherné. Jejich tvar určuje teplota. Největší prý padaly v roce 1887 v Montaně, kdy na šířku měly 38 centimetrů a na výšku 20. Schválně, když bude sněžit, zastavte se na chviličku a prohlédněte si je.

Od té doby, co moderuji, jsem začala počasí vnímat jinak. Uvědomuji si, že může být nejen krásně a ošklivě, ale že počasí dokáže ovlivnit životy nás všech. Vždyť blesky, tornáda, povodně i sucha mohou zabíjet.

Máte ráda exotické země, ale také ráda vaříte. Když vyrazíte na exotickou dovolenou, ochutnáváte tamní jídla a získáváte recepty?

Máte naprostou pravdu, mám ráda pečení, vaření i exotické země. Musím se ale přiznat, že se mi příčí pozřít některá jídla. Na mysli mám různé brouky, červy, kobylky a další věci tomu podobné. Ale jinak nejsem v jídle vybíravá. Ráda ochutnávám nové věci, ale musím aspoň zhruba vědět, co by to mohlo obsahovat. Někdy žadoním i o recept, mám ale zkušenost s tím, že v něm kuchaři schválně nějakou ingredienci vynechají. Chápu je, přece neprozradí tajemství své kuchyně.

Někde jsem si četla vaše dojmy z focení. Říkala jste, že jste se nedokázala uvolnit a byla jste nervózní. Myslela jsem si, že focení je oproti módní přehlídce, kde jsou stovky lidí, kamer a objektivů, takový oddych…

Jsem lehce nervózní při každém focení. Víte, on fotograf pozná, jestli jste dřevo anebo zkušená modelka. Kolikrát se udělá minimálně 200 snímků a není legrace vykouzlit pokaždé jiný výraz a úsměv. Já jsem taková, že nemám ráda umělé a hrané věci. Chci, aby to bylo přirozené, abych to byla já. Přiznám se, že pokaždé se to nepovede. Naopak na módních přehlídkách nervózní vůbec nejsem. Nerozhodí mě stovky lidí, kamery ani objektivy. Když náhodou spletu choreografii, nepanikařím, dělám, že to tak mělo být. Vždyť nikdo v hledišti neví, jestli jsem měla jít doprava nebo doleva. (směje se)

Pokračování rozhovoru najdete v květnovém vydání měsíčníku Zdraví. (zde)