Články

RADKA KOCUROVÁ: Vedu kočovný život

Nemá manýry nafoukaných modelek, nemusí si hlídat svoji štíhlou postavu, a dokonce nerada příliš utrácí za hadříky, kabelky nebo nové boty. Má ráda svého přítele, rodinu a práci. Kde se cítí opravdu doma a jaká na sebe prozradila tajemství?

Musela už jste dávat stovky rozhovorů. Na co se vás novináři nejčastěji ptají?

O vás a Tomáši Rosickém (přítel Radky Kocurové – pozn. red.) už toho bylo napsáno opravdu hodně. Kdybyste měla tu možnost, o čem byste si ráda povídala?

K tomu se určitě dostaneme. Ale pojďte na sebe na začátku alespoň něco málo prozradit. Máte nějaké dětské tajemství?

Jako malá jsem byla hrozně lakomá (smích). Nechtěla jsem se totiž dělit o čokoládu. A občas jsem dokonce sladkosti brala i bráchovi.

Bratr je starší, a i když měl samozřejmě nařízeno, aby mě hlídal a bral s sebou ven, moc se mu do toho nechtělo. Když jsme někam šli, musela jsem si na hlavu nasadit čepici, aby nebylo poznat, že jsem holka (smích). Taky mě občas zlobil tím, že mi vysypával aktovku nebo mě při hře na vysavač tahal po zemi po všech pokojích v bytě. Zkrátka – pořád mi něco prováděl, jenže já byla maminčina holčička, a tak jsem se vždycky rozbrečela a maminka si to s ním potom vyřídila (smích).

Teď je na vás ale určitě pyšný!

Podle esemesek, které mi píše, si myslím, že je. Ale do očí mi to ještě nikdy neřekl.

Zmínila jste se, že s rodiči svého partnera máte hezký vztah. Prozraďte, jak vycházíte s těmi svými?

Myslím si, že skvěle. Vždycky pro mě byla rodina důležitá. V pubertě samozřejmě proběhly nějaké ty hádky. Jsem totiž narozená ve znamení Berana, a tak jsembyla trošku tvrdohlavá. Potom mě to ale mrzelo. Občas jsem jako malá taky musela za trest sedět v koutě nebo jsem dostala nějaké to plácnutí na zadek. Mámu ta ruka od vyplácení ale bolela daleko víc než mě. Dnes spolu vycházíme skvěle. Když nemůžu přijet, tak si alespoň každý den voláme. Naši mě ve všem, co dělám, podporují.

Byla jste jako malá holka plachá panenka v koutku, nebo naopak rozverná princezna, která chtěla být středem pozornosti?

Jak kdy a jak se mi to hodilo (smích). Na jednu stranu jsem třeba dělala hrdinku a říkala, že už jsem velká holka – třeba když jsem měla u tety zůstat přes noc. Jenže jakmile se za mámou zaklaply dveře, začalo se mi strašně stýskat a okamžitě mě „začalo“ bolet bříško, zoubky nebo nožička (smích). Máma se pro mě vždycky musela vrátit a odvézt si mě domů.

Jako maminčina holčička jste si také určitě půjčovala její šaty nebo boty a hrála si na parádnici…

To je pravda (smích)! Půjčovala jsem si máminy boty na podpatku a pak v nich šla vynést koš. Vůbec mi nevadilo, že jsou mi velké, důležité bylo, že krásně klapaly.

Jako modelka na přehlídkách se jim samozřejmě nevyhnu. V civilu jsem je strašně ráda nosila od zhruba patnácti do dvaceti let. Dnes si ale raději vezmu tenisky nebo nějaké pohodlné ťapky.

Spíš než první přehlídka mi utkvěla v paměti moje první soutěž – Miss Poupě. Tehdy jsme se domluvily s kamarádkami, že to zkusíme, ale já to nebrala nijak vážně. Šaty jsem si sbalila do igelitky a vyrazila. Když jsem tam přišla, ostatní holky měly šaty na ramínkách a vůbec byly perfektně připravené. No, ale já zvítězila.

Ano. Díky rodičům a tetě, kteří mě vždycky do nějaké přihlásili. Nikdo mě ale do soutěžení nenutil. Záleželo na mně, jestli to zkusím, nebo ne. Tak jsem do toho vždycky šla a podařilo se mi vyhrát.

Získala jste tehdy díky titulům Miss nějaké nabídky na práci v modelingu?

Pár jich samozřejmě bylo, dokonce jsem měla pár možností vyjet do zahraničí. Jenže tehdy jsem byla hodně fixovaná na rodinu. A skutečnost, že bych měla sama strávit třeba tři měsíce v Japonsku, navíc jen s chatrnou angličtinou, pro mě byla nepředstavitelná. Tak jsem to vzdala. Dnes bych jela ráda, ale už jsem na to stará.

No, právě! V zahraničí jsou žádané hodně mladé holky – okolo šestnácti osmnácti let.

Určitě. Spoustu zkušeností a taky samostatnost. Ze dne na den jsem opustila Karvinou. Byl to sice radikální řez, ale možná je to lepší, než kdybych se k tomu dlouho odhodlávala.

Moc často ne. Záleží na tom, jak mi to vyjde. Všechno podřizuji práci. Vlastně vedu kočovný život a momentálně mám tři domovy. Jeden v Karviné, kde bydlí rodiče, bráška a vlastně celá rodina. Druhý v Praze, konkrétně v Šestajovicích, kde bydlí rodiče Tomáška a kde trávím hodně času. No, a třetí domov jsem mívala u Tomáše v Dortmundu, a teď to bude v Londýně. Už se tam moc těším.

Polovinu měsíce jsem v Praze – moderuji Počasí, různé akce nebo chodím na přehlídky. A tu druhou jsem s Tomášem. Dá se říct, že vlastně všechno přizpůsobuji Počasí. Naštěstí mám úžasné kolegy, kteří chápou, že mám svou lásku i rodiče daleko, a tak s nimi na službách v televizi mohu domluvit.

Tomáš se přestoupil z německého Dortmundu do londýnského Arsenalu. Jak se za ním do Londýna těšíte?

Moc! Hlavně budu s člověkem, kterého miluju. To je nejdůležitější. Ale protože jsem v Londýně ještě nikdy nebyla, tak se taky těším, že budu chodit po památkách a vůbec poznávat nové město.

To asi bude muset Tomáš zvládnout sám. Všechno se to totiž odehrává v těchto dnech.

Ale to pověstné teplo domova se všemi drobnostmi asi nakonec stejně dotvoříte vy, ne?

Míváte větší trému na důležitých přehlídkách, nebo když máte jít před televizní kameru a moderovat Počasí?

Musím přiznat, že ano. U nových věcí mi trvá delší dobu, než si je zažiju. Navíc živé vysílání ve Snídani s Novou je opravdový adrenalin. Nedá se opakovat.

Někdy se nemůžu dočkat a budím se už ve dvě hodiny a nemůžu dospat. A někdy mi budík zvoní ve čtyři a já bych ho nejraději hodila z okna (smích).

Dřív mě pouze zajímalo, jak bude, a to čistě z praktického hlediska. Chtěla jsem vědět, co si vzít na sebe a jestli si vzít s sebou deštník. Dnes si i uvědomuju, že počasí je živel, který dokáže lidem obrátit život naruby. Jen si vezměte, co v poslední době vyvádí – povodně, blesky, tsunami, šílená vedra… Ale dokáže být také krásné! Já třeba miluju bouřky – strašně ráda je pozoruju. Uklidňuje mě to.

(časopis Ano, 34/2006)